Miluju svojí mámu. Když někdy poslouchám lidi kolem sebe, vypadá to, jako by to bylo něco zvláštního. Říkám si, že se asi neslyší, neslyší, co říkají. Krotím je a brzdím, ale obrací se ke mě zády. A nejhorší na tom je, že jsou naštvaní kvůli úplným hloupostem. Zkrácená večerka, málo peněz, domácí práce. Z domu odchází v sedm s tisícovkou v kapse a vrací se o půl čtvrté ráno bez peněz a diví se, že se máma zlobí. Druhý den mají umýt nádobí od oběda a je jim to zatěžko. Já odcházím v sedm a do půlnoci musím být doma, s dvoustovkou v kapse a doma dělám jak šroub. Ale nestěžuju si, s mojí mámou se dá domluvit a já jsem ráda, že vůbec můžu jít. Doma uklidím, uvařím a pak můžu být pryč z domu i dýl. Je to fér. Dřív jsem si říkala, že není a prala jsem se za to, ale teď už ne.  Jasně,  i mě moje máma někdy štve. Hrozně moc. Tím, jak je jiná. Tím, jak prochází byt a prstem hladí nábytek a police. Prach?! Znovu uklidit. Na zemi nesmí být smítko, v kuchyni žádný zaschnutý flek od kečupu ani rozsypané cereálie. Ubrus na stole musí být čistý, oblečení ve skříních poskládané do přesných komínků, boty čisté a naleštěné. Papírky v tašce? Neexistuje a věci naházené v šuplíku taky nepřichází v úvahu. Je šílený, takhle žít. Člověk se nemůže rozvalit na gauči, aby nepomačkal přesně nastavené dečky a polštářky. Nemůžu si vzít sušenku/čokoládu/rohlík bez talířku, abych nenadrobila. Zrcadla se musí lesknout. Ale tohle všechno je nic. Jsem zvyklá. Jsem zvyklá drhnout podlahy a nádobí do sedření. Nejhorší je vidět, jak máma stárne. Jak se jí množí šedivé vlasy a vrásky. Jak jí bolí kolena a záda. Její křečové žíly a oteklé nohy po horkém dni. Její nostalgické vzpomínání na dětství a mládí. Její "užívej si dokud jsi mladá ". Její rok narození v občance. Není stará, ale stárne. Hrozně rychle. Je to rok od roku horší, přímá úměra od toho, kolik je na dortu svíček. V tramvaji jí pouští sednout. Je hrozný vidět ji, jak večer leží v posteli, svěšená kůže, tváře, světlé řasy.

Ale vlastně bych s nikým neměnila. Je doma, stará se o nás a vaří nám nejlepší jídla na světě. Čeká na mě, když se v noci vracím z mejdanu. Nerozčiluje se nad mýma rebelskýma zakopnutíma, domlouvá mi. Ví, že mě nezmění a ani se o to nepokouší. Pro tohle všechno, pro všechno to, jaká je ji miluju. A vždycky budu.